O historii ze stránek soupeře:

Prolog

Nevím přesně, kdy se to stalo, ale od chvíle, když jsem poprvé viděl hrát fotbal, byl jsem nenávratně ztracen. Mám samozřejmě rád i ostatní sporty (jen někdy se mi stane, že plně nedocením krásu sportů jako jsou závody traktorů nebo ženské zápasy v bahně), ale fotbal se pro mě stal postupně nejvášnivější milenkou. Pochopitelně jsem si oblíbil i fanouškovskou kulturu s fotbalem spjatou, jejíž nejryzejší podoba pochází z Anglie, ale hrát fotbal je pro mě daleko opojnější.

Když jsem ale chtěl hrát „velkej“ fotbal, přišlo nejedno rozčarování. Vždycky pro mě vedle souhry na hřišti byly rozhodující i kamarádské vztahy a společná sranda se spoluhráčema. V mládežnických týmech to ještě ani tak nepřijde, ale když chce člověk hrát „velkej“ fotbal mezi „chlapama“, brzo zjistí, že si se spoluhráčema moc duchaplně nepopovídá a předstírat úsměv už ho taky nebaví. Dokola se točící rozhovory o nejbližší diskotéce a dohadování se, která že Máňa to měla posledně největší „plíce“ mě skutečně nebralo.

Jediným řešením bylo založit si vlastní tým se svýma kamarádama a bavit se fotbalem v odlehčeném duchu. Původní myšlenka založit „velkej“ fotbal byla pro řadu potíží zavrhnuta (větší finanční náklady, větší počet hráčů atd.), a tak se zdárným řešením jevilo založit si fotbalový klub v malé kopané – a kde jinde, než v Hanspaulské lize.

Se svým týmem dnes v Hanspaulské lize kopu již 13. sezónu a musím říct, že se na zápasy těším snad ještě víc, než na úplném začátku. Tehdy jsem si bláhově myslel, že postup do vyšších lig Hanspaulky nebude žádný problém, ale i přesto, že můj klub hrál nejvýše 6. ligu, fotbal mě stále baví a věřím, že i nadále bude. Neocenitelné ale hlavně je, že se týden co týden můžu potkávat se svými kamarády, se kterými bych se takto pravidelně asi těžko scházel.

                                                                                                                                                                                                                                                                                Šimon, jaro 2006

​

První sezóna

Všechno začalo v prosinci 1999, kdy si Schimon Berkič (ex hráč Hanka servisu) usmyslel, že založí vlastní tým. Postupně tedy začal oběhávat budoucí spoluhráče, které sehnal povětšinou ve škole, hospodě nebo na Václaváku u pečených kaštanů.

Potom přihlásil mužstvo do Memoriálu Milana Javornického. Asi dva týdny před začátkem turnaje se na prvním tréninku zjistilo, že brankář, kterého měl zajistit Wydle, nebude. A této situace mistrně využil Mrďoch a velmi ochotně se přihlásil, že teda bude chytat. Prý má zkušenosti z házené, chytal bůhvíkde, měl výborný průměr asi 20 golů na zápas. Bohužel je to patologický lhář a i kdyby ne, tak od té doby stejně přibral 40 kilo. No, to je ale jedno, prostě od té doby chytá. Z průběhu Memoriálu, který jsme celý odehráli na Zelené Lišce, se zdálo, že se chytíme a budeme opravdu dobrý tým. Hráli jsme obstojné zápasy i s daleko zkušenějšími týmy a postoupili ze skupiny. V playoff jsme ale stejně hned vypadli. Pak přišel první mistrák taky na ZL, byla to remíza a pořád to vypadalo dobře. Jenže potom to přišlo. Hrozná hřiště (Karlín, Kbely,…), ještě horší soupeři (Těhotný krocani, Rudá Hvězda Modřany B,…) a ještě mnohem horší naše výkony. I když jsme byly ve většině zápasů lepším týmem, zaplatili jsme nováčkovskou daň a prohráli pět zápasů v řadě. Když už to deptalo morálku týmu, přišel Bohouš se změnou taktiky. Začali jsme jako zkušení matadoři hrát pod jeho vedením disciplinovaně italské catenaccio. S tím přišel zlom a první výhry, které mohly být ještě mnohem výraznější kdybychom proměňovali šance.

                                                                                                                                                                                                                                                                                Dědek, jaro 2000